Tvorba

Drž se svého dechu,
v krajině, kde se ztrácíš.
Kde do skel bez oddechu
naletují ptáci.

Kde písek na dně cesty
mořskou hloubku skrývá
a brzy po rozbřesku
už se připozdívá.

Drž se svého dechu,
kde hlučné ticho jásá
a o polštáře mechu
se bosé dlaně drásaj.

Slož mozaiku ze střepů,
zas najdou nebe ptáci.
Pak pusť se svého dechu
a rozleť inspiraci.

Vesmír se rozlomil
na dvě poloviny
a smrt se zrozením
se v jedno spojila.

To vše proplulo
hladinou tvých očí
ve chvíli, kdy se slova ztratila.

Hledal jsem pod slzou
na své tiché tváři,
kde život kratičký
teď zrovna prožila.

Úžas jen mi zbyl,
prázdná stránka v breviáři,
ve chvíli, kdy se slova ztratila.

Je tu napořád,
ač byla tak krátká,
paprsky světelné
jen pro mě vysílá.

Vděčně zavírám
svoje zadní vrátka
ve chvíli, kdy se slova ztratila.

Jsi krásnější o včerejší noc,
jsi více ženou, než jsi byla včera.
Jeden druhému jsme dali moc
napít se z pramene,
co z věčnosti vyvěrá.

Píšu Ti ta slova přímo do srdce,
papír sotva unes by tu něhu.
Rozum není víc než slepý průvodce,
co mezi stromy dává se do běhu.

Ležím na oltáři Tvojí postele,
jeptiško svedená knězem.
Na vlně přijetí, než ta noc odletí,
ještě se naposled svezem.

Kde jsou slzy ve Tvých očních víčkách?
Kde je hábit, který Ti tak sluší?
Ještě tisíc okamžiků vyčkám,
než Ti podám roztouženou duši.

Proč se múzy vrací nepozvány?
Proč se líhne píseň ze slov ztracených?
Přišla jsi a obrousila hrany
všech mých hrotů stokrát broušených.

Ležím na oltáři Tvojí postele,
jeptiško svedená knězem.
Na vlně přijetí, než ta noc odletí,
ještě se naposled svezem.

A když nás čas znovu propojí,
přijmeme spolu pod obojí.
Sejmem či nesejmem, kdo ví,
pouto stvrzené tvou krví?

Jsi krásnější o včerejší noc,
jsi více ženou, než jsi byla včera.
Jeden druhému jsme dali moc
napít se z pramene,
co z věčnosti vyvěrá.

Láska z Pomezních Bud
byla tak krátká jako léto.
Měl jsem na tebe chuť
a řekl ti to jednou větou.

Tys‘ řekla: „Doufám,
že to není bouda,
je to mé poprvé
na Pomezních Boudách.
Ještě doufám,
že seš si tím jistý,
než mě pozveš na procházku
odlehlými místy.“

Láska z Pomezních Bud
byla tak zvláštní, neobvyklá.
Vůbec jsi neznala stud,
na muže dávno’s byla zvyklá.

Řekla jsi: „Hej, ty,
kde se pořád loudáš?
Já chci jízdu
na Pomezních Boudách.
Tak se hejbej,
ať to stojí za to!
Obejmi mě, stiskni silně
a říkej mi ‚zlato‘.“

Láska z Pomezních Bud
je tak dlouhá, nepřestává.
Být sám, často mám chuť,
jsi pořád se mnou, žádná sláva.

Říkáš mi: „Doufám,
že nádobí jsi sklidil
a ten úklid
že jsi neošidil.
Nebo vážně
dám ti zase čouda.
Neměl jsi mě tenkrát vábit
na Pomezních Boudách.“

Všechny tíhy se rozpustí,
všechny touhy se přemostí
blízkostí, blízkostí.

Všechny rány se zahojí,
všechny pády se ustojí
nadějí, nadějí.

Všechny dálky se přiblíží,
všechny hádky se usmíří
beztíží, beztíží.

Všechny rozběhy proti zdem
přebolí jenom v srdci tvém
úsměvem, úsměvem.

Nechat se nést jako list papíru,
nechat se nést jak ptačí chmýří
prázdnotou vesmíru,
vděčností za víru,
co všechny smíří.

Nechat se nést jako list papíru,
nechat se nést jak ptačí chmýří
prázdnotou vesmíru,
vděčností za víru,
co se vším smíří.

Všechny zámky se rozpadnou,
všechna stáří zas omládnou
kouzlem dvou, kouzlem dvou.

Všechny stíny se vytratí,
všechny ruby se obrátí
závratí, závratí.

Děkuji za spánek, děkuji za únavu.
Děkuji za ruku, co podepírá hlavu,
co podepírá hlavu.

Nechat se nést jako list papíru,
nechat se nést jak ptačí chmýří
prázdnotou vesmíru,
vděčností za víru,
co všechny smíří.

Nechat se nést jako list papíru,
nechat se nést jak ptačí chmýří
prázdnotou vesmíru,
vděčností za víru,
co se vším smíří.

Nevěš hlavu, svět se rozpadá,
z jistot včerejších jsou dneska jenom střepy.
Nevěš hlavu, než se probudíš,
ten svět ti někdo přes noc zase slepí.

Dneska stojíš na vrcholu hory,
jsi velký vítěz, z ničeho nemáš strach.
Zítra budeš ležet na dně údolí,
horský štít bude čnít neúprosně ve výškách.

Pak zjistíš, že kousek vedle teče potok,
průzračný jak den po rozednění.
Tak se ponoříš do jedné z jeho tůní
a zapomeneš na ten výhled, co už není.

Nevěš hlavu, svět se rozpadá,
z jistot včerejších jsou dneska jenom střepy.
Nevěš hlavu, než se probudíš,
ten svět ti někdo přes noc zase slepí.

Dneska miluješ a opájíš se láskou,
tou duhou citů, co zdá se nekonečná.
Zítra zjistíš, že ti k tomu někdo chybí,
vstříc dalším zážitkům odešla tvoje slečna.

Pak se rozhlédneš a uvidíš ty tváře
nádherných žen, na jejichž nebi duha není
a které v mracích, co zakryly jim Slunce,
čekají na vysvobození, na tvé pohlazení.

Nevěš hlavu, svět se rozpadá,
z jistot včerejších jsou dneska jenom střepy.
Nevěš hlavu, než se probudíš,
ten svět ti někdo přes noc zase slepí.

Dneska máš dům a postel, na ní měkkou matraci,
a taky lednici, v ní vychlazené pivo.
Zítra na tvém prahu objeví se vojáci
a budeš rád, když nevezmou ti život.

Tak půjdeš krajinou a odevzdáš se zázrakům,
když z tvého chleba zůstal jenom krajíc.
Jednou najdeš, nebo postavíš zas nový dům
a noví sousedé si s tebou zazpívají:

Nevěš hlavu, svět se rozpadá,
z jistot včerejších jsou dneska jenom střepy.
Nevěš hlavu, než se probudíš,
ten svět ti někdo přes noc zase slepí.

(ona:) Obejmu tě jako chobotnice,
nebudeš se moci ani hnout.
Pak zahrnu tě svojí péčí,
uvařím ti a bez řečí
uklidím, můžeš se spolehnout.

Budu pořád s tebou, nejmilejší,
dám ti všechno, co ti můžu dát.
Pomůžu ti s oblíkáním,
večer potom se svlíkáním,
po nocích se budem milovat.

(on:) Tvoje láska je jak žhavá láva,
jako touha sopky běsnící.
Já do těch vln se dlouho vyplout
odhodlávám,
jenomže mám, jenomže mám jen
dřevěnou pramici.

(ona:) Ušiju ti, drahý, všechny šaty,
porodím ti dětí aspoň pět.
Když budem mít volnou chvíli,
pomilujem se, můj milý,
každý nám to bude závidět.

(on:) Tvoje láska je jak žhavá láva,
jako touha sopky běsnící.
Já do těch vln se dlouho vyplout
odhodlávám,
jenomže mám, jenomže mám jen
dřevěnou pramici.

Vidím jen tvoje oči
a závoj tisíce a jedné noci.
Pode mnou Země, nad ní světlo,
ve mně pocit,
že jsi mi souzená.

Chtěl bych jít ve tvých stopách
do říše prastarých zdí,
otevřít těžké dveře.
Do krajiny rozkoší
je cesta zavřená.

Samiro, Samiro,
snad potkáme se v lepším zrození.
Samiro, Samiro,
za hradbou tvého města nic se nemění.

Jak obelstím tvé stráže,
jak ti povím svoje přání,
když stará kletba
nad městem se temně sklání
a k meči chybí štít?

Pak se přiblížíš
na horkost dračího dechu,
mě zmámí vůně jasmínu,
strach zašlých věků
a nechávám tě jít.

Samiro, Samiro,
snad potkáme se v lepším zrození.
Samiro, Samiro,
za hradbou tvého města nic se nemění.

Usínáš a den ti odtéká,
do moří se vlévá po řekách.
Oceán tě čeká ve spánku,
odlétáš na křídlech červánků.

Odcházíš, už končí setkání.
Odcházíš a já ti nebráním.
Oheň náš se vodě poddává,
přesto dál mi v srdci zůstáváš.

Sny nás brzy krásně spojí,
moji vlci na tvůj Měsíc vyjí.
Ve dne ale musíš odejít,
abys v noci mohla přijít.

Usínáš a den ti odtéká,
do moří se vlévá po řekách.
Oceán tě čeká ve spánku,
odlétáš na křídlech červánků.

V kukuřičném poli
jak v zeleném moři,
když do jeho hloubky
dva se spolu noří.

U dna slastně plují
a těla jim svítí,
na hladině z toho
vzniká vlnobití.

V kukuřičném poli
i touha se schová,
a když z něho vyjde,
září jako nová.

Před stojícím klasem
list se rozevírá,
matka Země dýchá
a v tom dechu je síla.

V kukuřičném poli
najdeš, co jsi ztratil,
starodávné mince
od věků tam platí.

Vydej se na plavbu,
nech smýt svoje stopy,
v kukuřičném moři
se nikdo neutopí.